konaboj.cz

Esence čiré hudební krásy. Opravdu nevím, jak jinak v pořadí třetí album vyškovské skupiny Koňaboj označit. Slova jsou někdy zbytečná – tuhle desku je opravdu mnohem lepší poslouchat než se nad ní pokoušet mudrovat. Zdálo sa ně, zdálo... je v diskografii Koňaboje zatím patrně nejrockovějším počinem. A tenhle chvílemi docela nabroušený elektrický sound (ale žádný heavy metal, aby nedošlo k omylu) v aranžérsky nadmíru barevné kombinaci s akustickými nástroji (včetně hostujícího cimbálu) souboru nesmírně sluší! Všechny položky CD nicméně spojuje jedna věc: jsou to prostě nádherné písničky s jako lesní studánka průzračnými melodiemi, které ani bigbít nemusí nutně zašlapat do bláta necitlivosti a rádoby modernosti. Bravo, znamenitá práce!

Představte si největší legendy české a moravské fúze lidové hudby a rocku: sourozence Ulrychovy, Vlastu Redla sólového, s AG Flekem či s Fleretem, Čechomor. Představte si, že by se sešli na jednom místě ve své vrcholné formě a společně natočili album. Pokud vás zajímá, jak by si znělo, pusťte si album "Zdálo sa ně, zdálo..." skupiny Koňaboj. Je skvělé jako celek: pestrým výběrem lidových písní od Moravy po Podkarpatskou Rus; nápaditými aranžmá s často nečekaně tvrdým rockovým zvukem (v titulní skladbě dokonce i s metalovými rify), přesto znějícím přirozeně a nenásilně. Ale nebuďme neskromní, tahle deska je dobrá tak, jak je. A když říkám dobrá, myslím hodně dobrá, za čtyři a půl hvězdičky z pěti. Tu půlku si nechávám, kdybych někdy slyšel zpívat pánaboha...

Hlavními průkopníky tohoto snažení jsou na naší scéně určitě Čechomor, a Koňaboj se mohou směle postavit po boku této kapely. Jenom s tím rozdílem, že Čechomor je po komerční stránce úspěšnější a samozřejmě hranější v rádiích. Obě kapely vychází v inspiraci z moravského regionu, navíc oproti Čechomoru, který si občas zahraje spíše s irskými vlivy jde Koňaboj jinam, dál na východ až do lidové tvorby východoslovenské a rusínské. A jako Čechomor občas využívají ženského elementu v osobě Lenky Dusilové, tak Koňaboj mají zpěvačku stálou a to vynikající Jiřinu Šánovou. Některé písničky v jejím podání se poměrně blíží originálu, jiné jsou zase pop rock, některé více do folku, ale jako celek to zní fantasticky.

Cílem tohoto článku není tvrdit, že Koňaboj je nejoriginálnější kapela ve svém žánru. Osobně je mi bližší to, co s lidovými písněmi provádějí (každý po svém) Zuzana Lapčíková, Bezobratři, slovenská Banda nebo Tomáš Kočko & Orchestr. Ale snažení Koňaboje je mi sympatické, zvlášť když vidím, jak přes dílčí neúspěchy a hlasitou kritiku z jistých kruhů kapela dál houževnatě jde za svým cílem. A je čím dál lepší.

...vše je pečlivě promyšleno a vybroušeno do lehkého a relativně křehkého tvaru. Na rozdíl od konkurentů se Koňaboj nebojí vsadit na líbivost a zavést lidovky až hodně blízko k říši pop-music. Jejich snažení ale nesklouzává ke kýči a nelze v tomto ohledu skupině nic vytýkat. Takhle prostě muzikanti z Koňaboje lidovky cítí.

Dosavadní dvě desky Koňaboj jsou slibným vykročením do českých folkrockových vod, instrumentálně není co vytknout. Vlastní prezentace lidových písniček se jim také daří, takže Čechomoru zde roste zdatný konkurent v tomto subžánru.

Počúvať Koňaboj je naozaj veľmi príjemné, rovnako ako napríklad Čechomor. Aj keď k tradičnému poňatiu cimbalových úprav ľudoviek majú obe ďaleko, rovnako ako k náročným experimentom, na rozdiel od komerčne úspešnejšieho Čechomoru je však hudba Koňaboju predsa len oveľa pestrejšia a variabilnejšia. Je nad slnko jasné, že nie každému priaznivcovi Čechomoru pôjde na chuť Koňaboj. A rovnako to platí aj opačne.

Čerpat z nepřeberné studnice domácího folklóru od jisté doby znamená vystavit se nebezpečí obvinění z pokusu přiživit se na popularitě Čechomoru. Použít tenhle argument proti skupině Koňaboj by však bylo silně podpásové. Na svém druhém albu Omalovánky "vybarvuje" nádherné lidovky z různých koutů Moravy a Slovenska ještě pestřejšími aranžérskými odstíny než na debutu a nebojí se například ani důrazně zatlačit na rockovou pilu, aniž by necitlivě stírala pel jejich původní čistoty a přirozenosti. Na počínání Koňaboje není samozřejmě nic převratného, ale jestli tu někdo pomáhá moderní formou a přitom nenásilně přiblížit lidové písně mladé generaci, je to mimo jiné právě tenhle soubor.

Koňaboj is an enthusiastic group of young musicians with experience from different musical genres. The guitar player David Řehák with metal past and two people that are close to folklore -- the singer Jiřka Šánová and contrabassist Tomáš Béza dominate the formation. Other members are the rock bass guitar player Martin Straka and drummer Karel Dufek who went through many rock bands. The newest member of the band is the violinist Milan Šána who went over to Koňaboj from the gypsy group Terne Čhave. Therefore they all look at the folk song from a different point of view and the band calls its style folklore-rock, when the melody of a folk song is put on the rock base and instead of typical violin solos there comes a big beat guitar, but in spite of all this it is still mainly folk music. Their folk songs´ arrangements are sensitive, yet modern, so the lovers of folklore, folk and maybe also rock and pop will find something for them on the album Omalovánky (Coloring Book).

Otázka uvedená v titulku byl základní a první dojem po jemném oťukání nového CD Koňaboje Omalovánky. Ani po prvním poslechu se nedostavilo rozhořčení, se kterým obvykle odhazuji do dáli disky parodující lidovou hudbu. I zaposlouchal jsem se pozorněji a rozhodl se o svoje dojmy se čtenáři podělit a... CD doporučit k poslechu. Chtělo by se mi věřit, že deska je předzvěstí zmoudření retrofolklorizačních uskupení. A mně se také zmenšil prostor, kdy jsem si na festivalech chodil pro párek, protože až na Koňaboj narazím živě, tak si poslechnu, zdali i na pódiu jsou tak decentní jako na CD. A vy udělejte totéž.

Koňaboj má před sebou slibnou cestu. Instrumentálně jde o nebývale dobře sehranou skupinu muzikantů. Aby pronikli do lepších hladin, bylo by potřeba přidat vlastní neohraný materiál, ale o to jim zjevně nejde. Jejich poslání - zajímavě podat lidové písničky - se jim daří dle mého názoru dobře. Místy až rockový nádech tohoto druhu muziky je přece jenom vždycky neotřelý. Přesto jde o desku určenou poměrně úzké skupině posluchačů, a ti ostatní by neměli čekat žádnou novotu.

Již na svém debutu Já sa koňa bojím se vyškovská skupina Koňaboj snažila skloubit folklorní melodičnost s rockovým nábojem. Celkem jí to vyšlo, i když občas zůstala na půli cesty. Jakoby se bála více položit do tvrdých stylů, aby příliš "nezneuctila" lidovou píseň. Na druhém albu s názvem Omalovánky již tyto zábrany ztratila a celkovému zvuku to jednoznačně prospělo. Přirozená melodičnost, průzračné harmonie a prosté texty zůstaly zachovány, ale skupina je mnohem pestřeji a nápaditěji omalovala. A nebála se použít ani sytých, výrazných barev.

Jeśli ten wybór jest reprezentatywny dla całości repertuaru grupy, to mamy do czynienia z jedna z największych nadziei na scenie folkowej naszych południowych sąsiadów.

Konaboj is a first class folk rock band from Czechia. East meets West, i.e. western rock music meets eastern vocals and acoustic instruments. Partly Jethro Tull turned into a 1980s rock group, partly Celtic rock a la German's Galahad. Just to give you an idea, because Konaboj is a flock of their own. I cannot figure out if the songs are traditional, spiced up for a contemporary rock audience, or composed by the band. But they sound traditional based, sometimes very medieval. I like the sweet vocals, the fiery electric guitar solos and the feathery flute and fiddle playing. Pretty good.

Koňaboj som mal možnosť pred týmto koncertom vidieť už dva razy na festivalovom pódiu Zahrady, festivalu, na ktorom pred časom vyhrali hlavnú cenu -- Krtečka a s tým spojené vydanie svojho prvého albumu a čosi, čo sa dá už "neslušne" nazvať popularitou. Nuž ale neviem, neviem, môj najlepší zážiok z ich hudby bol myslím práve teraz, v komornejších podmienkach. Každopádne dokázali, že to vedia roztočiť takpovediac za akýchkoľvek podmienok. Pre tých, ktorí ich hudbu ešte nepoznajú: schválne a veľmi zjednodušene poviem: "veselý" Čechomor. A tiež jemne popový.

...proto se všichni dívají na lidovou písničku z trochu jiného pohledu a svůj styl kapela nazývá folklór-rock, kdy na rockový základ je navléknuta melodie lidovky, místo typických houslových sól nastupuje bigbeatová kytara a přes to přese všechno je to stále hlavně folk. Jejich úpravy lidových písní jsou citlivé a přesto moderní, takže si své na albu Omalovánky najdou milovníci folklóru, folku a snad i toho rocku a popu.

Výškovská skupina KOŇABOJ sa stala objavom F&C scény v susedných Čechách v roku 2003, kedy sa jej podarilo po pár mesiacoch existencie nie len že postúpiť na najväčší český festival ZAHRADA, ale v súťaži kapiel spomedzi stoviek ďalších konkurenčných interprétov aj vyhrať 1. miesto na základe diváckeho hlasovania. To kapele zabezpečilo možnosť nahrať aj vďaka ďalšej podpore silného sponzora vo významnom českom vydavateľstve Indies Records aj kompletný CD album. Ten vyšiel začiatkom roka 2004 pod názvom "Já sa koňa bojím".

"Folklór-rocková" (tu škatulku jim přiřkl vydavatel, nikoliv recenzent) skupina Koňaboj představuje na debutu symbiózu velmi krotkou a uhlazenou, dalekou jak lidovkové, tak rockové syrovosti. To nemá být pejorativum, jen nesouhlas s názorem uvedeným v bookletu, že "zemité písně předků jsou ještě zemitější v rockových úpravách Koňaboje". Přístup skupiny k aranžím je naopak spíše odlehčující. Úpravy moravských a slovenských lidových písní příjemně konejší hladce plynoucími, poprockovými aranžemi, Jiřka Šmukařová je zpěvačka k pohledání a krom poněkud nepřirozeného pánského scatu v Ej hleďme hleďme je vše jak má být. Oživení zvuku kapely přizváním hostů (housle, cimbál) a krásné vícehlasy berme jako další klad. S hudbou Koňaboje je tak nějak tancovačkově (opět není míněno jako pejorativum!) do skoku. Kapela určitě splnila příjemná očekávání, která vzbudila svým příspěvkem na kompilaci Čarohraní.

Koňaboj se věnuje folkrockovým úpravám lidových písniček. Řeklo by se -- stará ohraná písnička. Takových už tady je. Ale myslím si, že takových, jako je tato skupina, se nerodí dvanáct do tuctu.

Koňaboj a jeho kapelník David Řehák mají zřejmě tvrdou hlavu, takže se nespolehli na hudební režii zvenčí a desku si udělali podle svého. Myslím, že se to v tomto případě vyplatilo, kapela zůstala svoje.

...vyškovský Koňaboj je dalším z držitelů loňského Krtečka. A bezesporu je kapelou, která toto ocenění dokázala nejvíce zúročit. Nahráli album, jsou již automaticky zváni na většinu největších festivalů v republice a vůbec jsou kapelou maximálně vnímanou a viditelnou. Neubrání se pochopitelně díky svému folkrocku srovnávání s Čechomorem. Názory, že jim zatím oproti slavnějším kolegům cosi chybí , bych nebral příliš vážně. Naopak si myslím, že Koňaboj si jde svou cestou a o extrémní sbližování v pojetí ani nestojí...

Tvorba Koňaboje bývá stylově často přiřazována k Čechomoru či Fleretu. Díky důmyslným rockovým aranžím vsazeným na moravskou či slovenskou lidovou píseň vymezuje ovšem jejich hudba nový hudební styl, nazývaný členy skupiny "folklór-rock". Jak sami muzikanti říkají: "Původním a nepozměněným lidovkám pouze šijeme rockový kabátek." Koňaboji se tím daří oslovit velmi širokou obec posluchačů, a to od starší generace, která zná písničky z cimbálovek, až po generaci nejmladší, která v lidové písni teprve krásu začíná nacházet.

Jak je můj první dojem dokreslený i pozdějším poslechem CD? Koňaboj není meteor na nebi folku. Je to dobře znějící zpěv lidových písní, z nichž některé pamatuji i ze zmíněných "zlatých rozhlasových padesátých let". Z kapely je cítit, zejména z Jiřiny a z Tomáše, že tyhle písničky mají rádi, a vyrůstali na nich. Nejde tedy o využití určité konjunktury folku, kde v některých případech nevěřím, že rodilý Pražák je duší na Moravě, v jedné ruce paličku od cimbálu a v druhé demižón, aby byl co nejvíc "in".

Kdo není fanouškem lidové písně a nechodí popíjet do sklípků vínečko a poslouchat tamní typickou muzičku, ten nemůže plně ocenit to, co pro ni Koňaboj dělá. Ale to, že se někdo snaží pozvednout skomírající národní bohatství, zaslouží určitě uznání. Nerad bych, abyste nakonec měli pocit, že se snažím o nějaké buditelství, či druhé národní obrození, ale každopádně mě CD "Já sa koňa bojím" jako řadového Čecha těší a jako řadového recenzenta mě kvalita nahrávky nezklamala.

Koňaboj z lidových písní zachoval ústřední melodie, slova a harmonie, které však oblékl do bigbítového kabátu. Učinil tak vkusně, citlivě, s pokorou i sebevědomím. Rockové, nikoli však přehnaně tvrdé spodky vytvářejí bicí s baskytarou, do nichž vstupují melodické kytary, flétny či housle. Album otevírá klidná, dobře usazená píseň Dojdi ty, šohajko, následuje rockově proaranžované Padalo jablčko, které střídá smuténka v podobě citlivé skladby Ti uherští- brodští páni. Stejně pestře vyznívá i zbytek desky. Rychlejší písně střídají pomalejší balady, plné vzdušných melodií, gradace a skvělých instrumentálních i pěveckých výkonů. Kytary Davida Řeháka čarují, vokál Jiřky Šmukařové je neodolatelný. Stejně tak i vstupy cimbálové muziky a dalších hostujících nástrojů.

Zní to trochu jako pohádka. Kapela, která funguje několik měsíců, se přes konkurz dostane na náš největší festival. Tam vyhraje v diváckém hlasování a díky tomuto vítězství dostane možnost zdarma natočit pár písní v dobrém studiu. A hned se najde i sponzor, který doplatí zbývající čas potřebný k nahrání celého cédéčka. Toho se navíc ujme prestižní vydavatelská společnost. Něco takového se nestává každý den. Koňaboji z Vyškova se to podařilo. Dosaďte si za neurčitá slova v předchozích větách jména Zahrada (festival), AV Studio ve Vyšším Brodě (studio), Velkopopovický kozel (sponzor) a Indies Recodrs (vydavatelství) a pohádku máme celou.